Copyright©Jiří Škorpík, 2006-2022
Všechna práva vyhrazena.
Ventilátory se vyrábí v širokém spektru provedení, viz rozdělení ventilátorů podle měrných otáček na Obrázku 1. To je dáno různorodostí aplikací a požadavků od jednoduchých větráků až po složité průmyslové ventilátory s natáčivými lopatkami. Obecně ventilátory zabezpečují proudění pracovního plynu, nejčastěji vzduchu, v prostředí bez požadavku na jeho stlačení, takže ve ventilátorech dochází jen k malému zvýšení celkových tlaků. Na druhou stranu pracovní prostředí může být velmi různorodé, od ventilátorů zajišťujících výměnu vzduchu v místnostech či oděvech (respirační ventilátory) po spalinové ventilátory osávající spaliny o teplotách přesahujícíh 100 °C z kotlů. Speciální skupinou jsou tunelové ventilátory, které zajišťují přirozenou výměnu vzduchu v daném prostoru při standradní teplotě a při požáru musí zajistit i odsávání velmi horkých spalin z tohoto prostoru (například při haváriích v tunelech kdy teplota odsávaných spalin je i více jak 400 °C). Některé typy ventilátorů jsou určeny do agresivních prostředí s častým poškozením lopatek abrazí, korozí a nánosy.
U větších ventilátorů bývá ve výtlaku odběr vzduchu pro chlazení elektromotoru ventilátoru.
Ventilátor bývají velmi často konstruovány v provedení vírového stroje.
Pouze axiální ventilátory s požadavkem na zvýšení statického tlaku obsahují statorovou řadu lopatek, viz Obrázek 2(vlevo). Místo statorové řady lopatek se také často používají i bezlopatkové difuzory.
Pokud ventilátor obsahuje předřazené lopatky, pak se jedná o lopatky se symetrickým nezakřiveným profilem (tzv. základní profil) pro zajištění optimálního nátokového úhlu a tedy účinnosti, viz Obrázek 3. Ovládání předřazených lopatek je nejčastěji po obvodu ventilátoru, ale existují i možnosti umístit ovládaní v ose ventilátoru.
Dosti častou podmínkou bývá pro axiální ventilátor co nejmenší stupeň reakce a to v případech, kdy jde o to zvýšit kinetickou energie plynu a nikoliv jeho tlak – v podstatě se jedná o rovnotlakové ventilátory. Rovnotlakové ventilátory mívají kratší lopatky v poměru k průměru oběžného kola, aby byl rozdíl ve stupni reakce mezi patou a špicí co nejmenší. Často jsou lopatky prizmatické. Na Obrázku 4 je typická konstrukce rovnotlakového ventilátoru ovšem s difuzorovou profilovou mříží. Tím se snižuje prohnutí střední čáry profilu lopatek a tedy i náchylnost na ztrátu odtržením mezní vrstvy od profilu. Zvyšující se průtočný průřez difuzorové lopatkové mříže je v tomto případě kompenzován větším patním poloměrem lopatky r2, než je patní poloměr r1 tak, aby na vstupu a výstupu byl průtočný průřez stále stejný.
1/2 NASA má nový ventilátor pro zajištění cirkulace vzduchu v kosmických lodí a stanicích. Má na ventilátor velmi vysokou hydraulickou účinnost (téměř 90 %) a nízkou hlučnost cca o 10 dB než je ve vzduchotechnice běžné. Jedná se 1st ax. ventilátor se zvýšení celkového tlaku 1kPa! pic.twitter.com/id4Uc4w47O
— Jiří Škorpík (@jiri_skorpik) October 29, 2024
U axiálních ventilátorů se používají různé typy lopatek. Ty nejednoduší jsou z plechu se zaoblenými hranami, ty složitější mají klasický obvykle málo zahnutý profil, takže lze vycházet ze základních profilů. Lopatky se k rotoru, který bývá prstencové konstrukce v jehož středu je pohon, přivařují, nýtují nebo šroubují.
Radiální ventilátory bývají přetlakové se stupněm reakce kolem 0,5. Pouze nízkotlaké s dopředu zahnutými lopatkami (Obrázek 1(d)) jsou konstruovány s velmi nízkým stupněm reakce, viz úloha na výpočet stupně reakce v článku Základní rovnice lopatkových strojů.
Radiální ventilátory bývají obvykle opatřeny spriálním hrdlem a bezlopatkovým difuzorem pro lepší regulaci, ale moho obsahovat i radiální statorové lopatky. Radiální ventilátory bez difuzoru, respektive spirální hrdla se používají v provedení čistě radiálního výstupu βB2=90° a to proto, že takové lopatkování má nejmenší podíl mezi kinetickou energií obvodové složky rychlosti k práci ventilátoru. To znamená, že i podíl zmařené energie v obvodvém směru bude nejmenší. Takové ventilátory se například používají k chlazení elektromotorů.
čistě radiálního výstupu βB2=90° a to proto, že takové lopatkování má nejmenší podíl mezi kinetickou energií obvodové složky rychlosti k práci ventilátoru. To znamená, že i podíl zmařené energie v obvodvém směru bude nejmenší. Takové ventilátory se například používají k chlazení elektromotorů.
Lopatky radiálních ventilátorů nejsou obvykle profilované, pouze mají zaoblenou nátokovou i odtokovou hranu, protože profilový tvar lopatek by měl v těchto případech jen malé přínosy. Lopatky jsou k disku připevněny lemem, připájené nebo přivařené, případně je celé kolo jako odlitek.
Oběžná kola s dopředu zahnutými lopatkami jsou také používané u diametrálních ventilátorů, viz Obrázek 5. Pro diametrální ventilátory je typický velmi vysoký poměr šířky kola b2 k jeho průměru a saním na protilehlé straně skříně. Tedy sání není středem kola. Aby vzniklo na jedené straně kola centripetalní a druhé centrifugální proudění je nutné, aby na straně sání byl vyšší tlak než na straně výstupu. Toho lze dosáhnou speciálním tvarem skříně s kolenem, kde na straně sání je větší průtočný průřez než na straně výstupu, jak je nakresleno na přiloženém obrázku. Nerovnovážné tlakové pole po obvodu oběžného kola lze také dosáhnout vhodně vloženým vnitřním tělesem, viz [Čermák, s. 134].
Ventilátory jsou stroje, které zajišťují nucené proudění plynů (překonání tlakových ztrát) s malým zvýšením tlaku. Při výpočtu vnitřní práce ventilátorů se často zavádí předpoklad nestlačitelného proudění ρ≈konst., t≈konst. Práce dodávaná proudícímu plynu se transformuje na tlakovou a kinetickou energii, změna potenciální energie ve ventilátoru je nevýznamná. Protože ne vždy je nutné zvýšení tlaku, ale zvýšení kinetické energie, je hlavním parametrem ventilátoru zvyšení celkové tlaku pracovního plynu Δps. Vzorec pro zvýšení celkového tlaku lze odvodit z Bernoulliho rovnice, viz Vzorec 6.
Při výpočtu vnitřní účinnosti ηi se vychází z toho, že ideální vnitřní práce ventilátoru wid je rovna zvýšení celkové tlakové energie ve ventilátoru, respektive zvýšení celkové energie pracovní tekutiny ve ventilátoru. Odtud lze získat praktický vzorec pro stanovení potřebného vnitřního příkonu ventilátoru jako funkce objemového průtoku a vnitřní účinnosti, viz Vzorec 7.
Provozní charakteristiky ventilátorů jsou založeny na stejných principech jako provozní charakteristiky turbočerpadel, protože se jedná také o hydraulické pracovní stroje, viz článek Turbočerpadla. Hlavní rozdíl je v tom, že až na výjimky se provozní charakteristiky ventilátorů uvádí jako závislost zvýšení celkového tlaku na průtoku Δps-Q
Charakteristika ventilátoru se počítá nebo měří pro konkrétní pracovní plyn a jeho teplotu. Při změně teploty se ale významně změní hustota a tedy i provozní charakteristiku ventilátoru, a to tak, že při snížené hustotě pracovního plynu a při stejném průtoku je celkové zvýšení tlaku Δps menší a naopak. Toto snížení je dáno tím, že při stejném objemovém průtoku Q a stejných otáčkách zůstává zachován i rychlostní trojúhelník a tedy i Eulerova práce ventilátoru wE, respektive vnitřní práce ventilátoru wi. Provozní charakteristiku ventilátorů a čerpadel lze přepočítat pro změnu hustoty podle jednoduchého Vzorce 8. Více o této problematice v [Bleier, s. 5.9].
ventilátoru wi. Provozní charakteristiku ventilátorů a čerpadel lze přepočítat pro změnu hustoty podle jednoduchého Vzorce 8. Více o této problematice v [Bleier, s. 5.9].
K velkým změnám hustot dochází především u spalinových a tunelových ventilátorů, kde může být rozdíl teplot při práci za studena a za tepla i několik set stupňů celsia. V takovém případě dochází ke změně hustoty pracovního plynu o několik desítek procent.
Parametry ventilátorů lze regulovat škrcením na sání nebo výtlaku, otáčkami nebo pomocí nátačení lopatek.
Nejjednoduší a nejrozšířenější způsob regulace ventilátorů je regulace škrcením. Škrtící orgán může být na výtlaku i sání – je nutné přihlédnout k vlivu netěsnosti škrtící klapky, protože na saní hrozí nasátí okolního vzduchu přes netěsnosti, a na výtlaku naopak únik pracovního plynu do okolí ventilátoru. Nevýhodou regulace škrcením je, že pracovní bod ventilátoru se přesouvá mimo oblast maximální účinnosti ventilátoru, viz Obrázek 9. Škrtící orgán navíc nemusí být součástí ventilátoru, ale může být součástí potrubního systému, ve kterém ventilátor pracuje, potom zůstává charakteristika ventilátoru stejná a přizpůsobujeme charakteristiku potrubního systému.
Regulace ventilátorů změnou otáček se velmi rozšiřuje díky snižovaní ceny frekvenčních měničů elektromotorů. Používá se v širokém výkonovém rozmezí podle potřeb dané aplikace. Změnu otáček lze docílit i použitím několika průměrů řemenic na hřídeli oběžného kola, které se mohou například sezóně přepojovat ručně. V obou případech je ale nutné, počítat s výraznými změnami příkonu motoru (Vzorce 10), které mohou
mít podstatný vliv na jeho životnost a zahřívání během provozu. Více informací o této problematice např. v [Bleier, s. 5.1]. Tyto rovnice se v angličtině označují jako Affinity laws.
V příspěvku se mimo jiné dočtete, že vliv změny hustoty vzduchu při požáru je kompenzován změnou otáček. Dokonce lze ventilátor při "průvanu" zapnout v generátorovém režimu a dodávat elektřinu do sítě. https://t.co/Dq6jhnWE1V
— Jiří Škorpík (@jiri_skorpik) August 10, 2022
Regulace natáčením lopatek se provádí u ventilátorů s vysokým příkonem, u kterých je problematická změna frekvence pohonu. Regulace se provádí natáčením předřazených statorových (Obrázek 11(a)), nebo v případě axiálních strojů i rotorových lopatek (Obrázek 11(b)). Mechanismus nátáčení lopatek je velký zásah do konstrukce stroje, který zvyšuje náklady na pořízení. Nákladnější je i řídící systém.