Copyright©Jiří Škorpík, 2006-2022
Všechna práva vyhrazena.
Tvar obtékaného povrchu (např. tvar profilu) obecně souvisí s druhem pracovní tekutiny a Reynoldsovu číslu. Při návrhu tvaru lopatkového kanálu se vychází zejména z požadavků na rozložení rychlosti, respektive rychlostní trojúhleníky na vstupu a výstupu a na co nejmenší tlakovou ztrátu uvnitř kanálu.
Optimální tvar těchto částí, jejich uspořádání ve stroji je ovlivněno i dalšími faktory, jako vyrobitelnost, způsob připevnění ve stroji, zatížení (pevnost), možnosti oprav apod. Tyto faktory ovlivňují výslednou cenu stroje i jeho účinnost.
Typ profilové mříže je dán úhlem nastavení profilu (natočením v mříži). Zásádní pro výsledné rychlosti pracovní tekutiny při průtoku profilovou mříží je velikost vstupního a výstupního průřezu mříže. Přičemž ze stejného profilu lze sestavit jakýkoliv základní typ profilové mříže se stejnou roztečí pouze natočením profilu, respektive změnou úhlu nastavení profilu v mříži, viz Obrázek 1:
Profil lopatky je její vnější tvar na konkrétním poloměru. V rámci této kapitoly jsou popsány metody k vytvoření výkresu profilu lopatky a pravidla ke stanovení tvaru profilu lopatky.
Zaznamenat profil lopatky lze pomocí pravidel pro geometrii profilu lopatek. Výběr způsobu zápisu tvaru profilu lopatek zavisí na nosiči tohoto zápisu, respektive se jedná o nejvhodnější způsob ve vztahu k požadované formě výrobní dokumentace. V současnosti stačí grafický výstup (pomocí vektorové grafiky), např. v CAD systémech, protože obráběcí stroje jsou schopné s takovým výstupem pracovat přímo, ale existují i jiné formy zápisu profilu lopatky. Například se zapisují tabelárně v souřadnicích y; c a pomocí tvaru střední čáry profilu, viz Obrázek 2.
Příklad zadávání souřadnic profilu v procentech délky tětivy. Jedná se o stránky z "klasického " katalogu osamocených profilů Theory of wing section. pic.twitter.com/trsXhCBrg2
— Jiří Škorpík (@jiri_skorpik) October 31, 2021
Tvar střední čáry profilu je nejčastěji tvořen částmi kružnice, paraboly, logaritmické křivky a jiných typů křivek (popřípadě dvou křivek se společnou tečnou v bodě společného styku [Kousal, 1980, s. 123]). Obvyklé hodnoty poměru xC·c-1 jsou mezi 0,4 až 0,5 [Kadrnožka 2003, s. 62]. Rovnotlakové profilové mříže mívají tento poměr roven 0,5, ale není to nezbytně nutné.
Samotný tvar profilu lopatky vychází z požadavků, které musí ve stroji splňovat, obvykle profil připominá prohnutou kapku. Kapkovitý tvar totiž proudící tekutina dokáže nejlépe při obtékaní kopírovat tak, aby došlo k požadovanému zakřivení proudu s co nejmenším třením v mezní vrstvě.
Vlastnost tekutiny kopírovat obtékáné povrchy se nazývá Coandovým jevem podle rumunského inženýra Henri Coandă (1886-1972), který se zabýval zkoumáním obtékání povrchů a těles a využitím sil, které takto vznikají. Coandův jev je dobře patrný při vylévání vody z nádoby, která nemá kolem hrdla lem. Do určitého úhlu naklonění nádoby voda stéká v relativně silné vrstvě po vnější ploše nádoby, místo aby vytékala kolmo k zemi. Samotné přitlačení proudu vody na plochu nádoby je způsobeno vazkostí, vzlínavostí, a tím, že v proudu je nižší tlak než okolní, který proud tlačí k ploše nádoby. Podobný jev vzniká i při obtékání vody příčné trubky, například v kondenzátoru apod. Dokonalost takového přilnutí má své meze a obtékanáním profilů tekutinami se zabývá aerodynamika profilů, viz článek Aerodynamika profilů [Škorpík, 2022]. V případě profilových mříží pak aerodynamika profilových mříží4.. Z aerodynamického hlediska jsou pro podzvukové proudy výhodné kapkovité tvary profilu.
Jestliže jsou definovány aerodynamické požadavky na profil, pak jej lze vybrat z katalogů profilů. Tvary a aerodynamická data profilů tenkých a málo zakřivených lze odečíst z rozsáhlých katalogů profilů používaných v letectví, například [Abbott, 1959]. V ostatních případech tvary profilů lopatek vychází, například z experimentálních profilů testovaných přímo v mřížích. Pokud vhodný profil lopatky v katalogu chybí, je nutné jej vyvinout a experimentálně ověřit.
Při vývoji nového profilu se obvykle vychází z různých prohnutí tzv. základního profilu, což je symetrický hladký profil, viz Obrázek 3. Některé tvary základních profilů nebo jejich souřadnice jsou uvedeny např. [Kousal, 1980], [HOŠEK, 1949], [Abbott, 1959]. Existuje mnoho základních profilů odlišující se od sebe tvarem, aerodynamickými charakteristikami a dalšími vlastnostmi, podle kterých se vybírá nejvhodnější základní profil pro návrh lopatky. Výstavba nového profilu prohnutím střední čáry základního profilu umožňuje systematicky definovat aerodynamické rozdíly mezi různými prohnutími a tyto nové profily přehledně katalogizovat, podle toho z jakého základního profilu vychází.
Mimo aerodynamických požadavků musí profil splňovat i pevnostní požadavky, které ovlivňují potřebnou tloušťku profilu u paty lopatek, kde je nejvyšší namáhání od odstředivých sil i od ohybu. Na Obrázku 4 jsou typické profilu u pat lopatek pro vybrané aplikace a jejich průřez–průřez profilu lze pro jinou délku profilu přepočítat pomocí Cavalieriova principu, viz Rovnice 4(f).
Mimo aerodynamických a pevnostních požadavků mohou existovat požadavky na co nejnižší hlučnost (venitlátory, větrné turbíny apod.). Hlučnost například ovlivňují poloměr nátokové a odtokové hrany. Na profily větrných turbín jsou požadavky i na co nejmenší ulpívání prachu na porvrch, které je funkcí nejen drsnosti a kvality povrchu, ale také aerodynamických vlastností. U hydraulických strojů navíc jsou profily více či méně citlivé na kavatici apod.
Geometrie lopatek, respektive jejich tvar a zejména prohnutí musí odpovídat požadavkům na zakřivení proudu v lopatkovém kanále vyplývající z tvaru rychlostních trojúhelníků. Velikost zakřivení proudu v lopatkové mříži je také funkcí rozteče lopatek, respektive hustoty profilové mříže.
Prohnutím střední čáry profilu a zakřivením proudu při správně navrženém profilu lopatky má přibližně stejnou hodnotu. K tomu je nutné, aby požadovaná relativní rychlost na vstupu do lopatkové mříže, která je dána rychlostním trojúhleníkem1. na vyšetřovaném poloměru, se střední čárou profilu svírala nějaký nátokový úhel, protože na výstupu z profilové mříže dochází k odklonu směru relativní rychlosti od střední čáry profilu o deviační úhel, Obrázek 5. Po výšce lopatky se nátokový úhel i deviační může měnit.
Schopnost proudu dosáhnou požadovaného zakřivení není funkcí pouze prohnutí střední čáry profilu, ale také rozteče profilové mříže, respektive počtu lopatek, přičemž poměr mezi délkou tětivy a roztečí profilové mříže je označován jako hustota profilové mříže, viz Vzorec 6.
Při větší hustotě profilové mříže lze očekávat větší zakřivení proudu a naopak. Na druhou stranu s hustotou profilové mříže roste počet lopatek a ztráty třením v mříži. Existuje tedy optimální hodnota hustoty profilové mříže. V případě difuzorových profilových mříží je nutno hledat jejich optimální hustotu takovou, při které bude poměr c/am kolem 2,5, kde am je střední šířka lopatkového kanálu [Pfleiderer and Petermann, 2005, s. 408], viz Vzorec 7. V případě konfuzorových mříží bývá uvedený poměr menší než 2,5. Uvedené poměry platí pro profilové mříže složené z tenkých málo zakřivených profilů.
Hustotu profilové mříže s velmi prohnutými profily tepelných turbín lze přibližně stanovit podle Zweifelova součinitele. Zweifelův součinitel CL,θ je podíl obvodové složky síly na lopatku2. od proudu tekutiny Fθ ku součinu plochy lopatky a dynamického tlaku relativní rychlosti na výstupu z lopatkové mříže, viz Vzorec 8. Hodnota tohoto součinitele by u navržené profilové mříže měla být v rozsahu 0,75...0,85 u moderních profilů z velkou pevností materiálu lopatek až 1 [Japikse, 1997, s. 6-17].
Šířka lopatkové mříže b, která definovaná na Obrázku 5, vychází z požadované délky tětivy, která je kompromisem optimálního aerodynamického návrhu a požadovanou pevností lopatek a jejich závěsů1.. Jestliže známe šířku, není problém stanovit z hustoty lopatkové mříže počet lopatek, respektive rozteč.
Při návrhu nejvhodnějších parametrů lopatkování je rozhodující jestli se jedná o axiální nebo radiální typ stupně. Pokud se nejedná o stroj zaměřený na produkci tahu, respektive rychlého proudu pracovní tekutiny, tak je snahou dosáhnout co nejmenších hodnot rozdílu mezi vstupní a výstupní rychlostí, respektive co nejnižší ztráty výstupní rychlosti. Návrh prohnutí střední čáry profilu je ovlivněn tím, zda se jedná o turbínový stupeň nebo stupeň pracovního stroje.
Při návrhu geometrických a aerodynamických parametrů axiálních stupňů turbín je snahou o dosažení malé výstupní rychlosti V2 a co největší hodnoty obvodové složky vstupní rychlosti V1θ, respektive co nejmenšího úhlu absolutní vstupní rychlosti α1 (z výrobních důvodů bývá minimální hodnota tohoto úhlu kolem 8° podle možnosti výroby a pevnosti lopatek). Výhoda menšího úhlu α1 je i v tom, že pro požadavanou složku rychlosti V1θ postačuje menší rychlost V1, a tím se sníží ztráty třením ve statorové řadě lopatek. Na Obrázku 9 je příklad nomogramu pro odečet některých hodnot turbínového stupně.
U stupňů pracovních strojů se nejčastěji používají difuzorové profilové mříže. Tento typ profilových mříží je citlivější na odtržení proudu od profilu se zvyšujícím se prohnutí střední čáry profilu. Z toho důvodu je požadováno malé zakřivení proudu Δβ, které se pohybuje v rozmezí 15° až 30°. Největší hodnoty Eulerovy práce2. lze dosáhnout pro případ V1θ=0. Na Obrázku 10 je příklad nomogramu pro odečet hodnot rychlostí a úhlů stupně pracovního stroje.
Návrh geometrických a aerodynamických veličin radiálních stupňů podstatným způsobem záleží na úhlu střední čáry profilu na obvodu rotoru (Obrázek 11), protože tento úhel rozhoduje o vlastnostech stupně. Proto jsou u některých aplikací pracovních stupňů výhodnější i jiné lopatkování než s dozadu zahnutými logaritmickými lopatkami, které mají nejlepší aerodynamické předpoklady (viz Úloha 1), více v článku Využití podobnosti lopatkových strojů při návrhu lopatkového stroje. V případě turbínových radiálních stupňů se s jiným úhelem střední čáry profilu na obvodoud rotoru než s úhlem 90° lze setkat prakticky jen u Francisových turbín.
Tvar lopatky může být jednak prizmatický, tj. jedná se o lopatku se stejným profilem po její výšce, jednak tkoucený kde se po výšce lopatky tvar profilu i úhel nastavení profilu mění. Mimo tyt odva základní tvary lze ještě mluvit o tvarech lopatek radiálních lopatkových mříží.
Prizmatické lopatky axiálních stupňů se obvykle používají tam, kde lze dosáhnout malý poměr mezi délkou lopatky a středním poloměrem lopatky, takže se prostorový charakter proudění tolik neprojevuje. Výhodou prizmatických lopatek je jednoduchý návrh, výroba, respektive náklady na výrobu. Často bývají vyráběny tažením jako dráty kruhového profilu, viz Obrázek 12.
Zkroucené lopatky axiálních stupňů jsou lopatky se změnou úhlu nastavení profilu v mříži po výšce lopatky a většinou i se změnou profilu. Při návrhu zkroucené lopatky se přihlíží k prostorovému charakteru proudění ve stupni, respektive ke změnám rychlostního trojúhelníku a stupně reakce (viz výpočet stupně reakce Kaplanovy turbíny2.). Výsledný tvar lopatek je složitý a přináší zvýšené výrobní náklady (obvykle se vyrábí na 5-osé frézce z tvarového odlitku, ale jsou i jiné technologie výroby pro duté lopatky) oproti tvarově přímým (prizmatickým) lopatkám.
Silně zkroucené a dlouhé rotorové lopatky působením odstředivých sil podléhají rozkrucování (Obrázek 13a) další deformace jsou od působení proudu pracovní tekutiny – souhrnně se deformace lopatek za provozu označuje jako aeroelasticita. To se v současné době řeší integrovaným tlumičem vibrací lopatek, který se zaklesne do tlumiče vibrací sousední lopatky až při určitých otáčkách stroje a tím dojde ke zpevnění lopatkové mříže a zastavení dalšího rozkrucování lopatek, viz Obrázek 13b. Je tedy nutné počítat s tím, že geometrie profilu bude při klidu stroje jiná než při jmenovitých otáčkách. Rozkrucování je patrné i u lopatek větrných turbín, které mění tvar i v kvůli axiální síle od proudu vzduchu.
Aeroelasticity si každý u letadel všimne. Například u Boeingu 747 se může špice křídla při zatížení odklonit deformací až o 6 m. pic.twitter.com/X6G6FEkrqi
— Jiří Škorpík (@jiri_skorpik) May 30, 2022
Lopatky radiálních stupňů jsou buď takového tvaru, že vytváří čistě radiální lopatkové kanály, nebo takové, že zasahují i do axiálního směru (Obrázek 14(b, c)). V případě čistě radiálních lopatek se jedná většinou o prizmatické lopatky často konstantní šířky někdy vyrobené z plechu (viz Úloha 3).
Axiální část radiálních lopatek se používá u stupňů turbín i pracovních strojů. U turbín má funkci rovnoměrného převedení proudění z radiálního do axiálního směru se snížením obvodové složky rychlosti V2θ. Axiální část radiálních lopatek se u stupňů pracovních strojů nazývá záběrník. U čerpadel bývá záběrník nevýrazný (Obrázek 14c), aby se zabránilo velkým rozdílům mezi rychlostmi u pat a špic lopatek záběrníku, což by mohlo způsobit kavitaci. Axiální část radiálních lopatek se konstruuje jako zkroucená, tj. zohledňuje prostorový charakter proudění (viz výpočet záběrníku1.). Obvykle se toto zakřivení lopatky počítá na třech poloměrech, tedy mimo středního ještě na špici a u paty lopatky, tak aby nátokový úhel u pracovních strojů nebo úhel deviační u turbín byl po výšce lopatky stálý. Výroba této části lopatky obráběním je náročná a proto se takový typ rotoru skládá z více částí – příklad viz Obrázek 15.
Radiální stupně čerpadel a ventilátorů mají velmi často bezlopatkové statorové části. Bezlopatkové difuzory mají sice menší účinnost při jmenovitých parametrech, ale mají plošší křivku účinnosti při změně průtoku než stupeň s lopatkovým difuzorem. Dobré charakteristiky při změně průtoku lze dosáhnout i u lopatkových difuzorů, ale za cenu natáčivých lopatek, které jsou technologicky náročnější a dražší včetně řídícího mechanismu. Ze stejných důvodů se používají tzv. bezlopatkové rozvaděče u radiálních stupňů turbín, případně jsou statorové lopatky natáčivé, jako například u některých rotorů turbín turbodmychadel. Je možná i kombinace statorových lopatek a výraznější radiální mezery mezi nimi a rotorem, které plní funkci bezlopatkového difuzoru (Obrázek 14b), respektive u turbín bezlopatkového rozvaděče.
Tvar hrdla vychází z účelu, typu stroje a především směru proudění pracovní tekutiny od, nebo k lopatkové části. Jestliže lopatková část navazuje na hrdlo radiálně nebo diagonálně, pak je hrdlo spirální konstrukce. Jestliže lopatková část navazuje na hrdlo axiálně, pak se používají axiální hrdla. V obou případech by měl být tvar a rozměr hrdla takový, aby po obvodu navazující lopatkové řady byl stejný tlak. V hrdlech nedochází k výrázným změnám hustoty, protože se jedná o kanály pro dopravu tekutin.
Při návrhu spirálního hrdla lze využít poznatků z výpočtu spirálního hrdla při osově symetrickém potenciálním proudění s příhlédnutí k vlivu tření2.. Základní tvary spirálních hrdel jsou ukázány na Obrázku 16, přičemž některé tvary nesplňují podmínky rovnic pro potenciální proudění, takže v nich vznikají víry. Nicméně mají jiné výhody zejména snižují potřebný průměr spirálního hrdla, který vychází při konstantní šířce hrdla a potenciálním proudění mnohem větší než průměr rotoru. Nicméně spirální hrdla lze zmenšit i jejich ukončením při menších stupních než při 360°, viz Úloha 4 – zkrácená hrdla lze použít tam, kde je velikost důležitější parametr než účinnost.
Na Obrázku 17 jsou některá možná provedení axiálních a bočních hrdel. V případě Obrázku 17b se jedná o šikmo seříznuté axiální hrdlo proudového motoru, které umožňuje optimálnější rozložení tlaku před prvním stupněm turbokompresoru. Maximální výkon motoru (spotřeba vzduchu) je při vzletu letounu, a proto úhel α přibližně odpovídá úhlu stoupání během startu. Více o této problematice, včetně výpočtu optimálního odklonu α je uvedeno v [Mattingly, s. 424].